Jdi na obsah Jdi na menu
 


Životopis Stanislava Vlčka

Jeho putování posledním rokem připomíná trať plochodrážních motorek Jawa, které vyrážejí do světa z továrny v rodném Divišově. Chvílemi rovina, po které to frčí jedna báseň - a pak zatáčka, která závodníka přibrzdí a někdy pošle na tvrdou zem. Přesto se slávistický útočník Stanislav Vlček udržel v sedle a dostal se do trháku...

Na Strahově je ticho. I vítr, který na kopci nad Prahou obvykle fučí, se asi prohání někde kolem Petřínské rozhledny a mezi smutnými keři zbavenými růží.Ještě není devět, když k šatně, která patří slávistickým fotbalistům, přichází trenér Karel Jarolím. Chvíli po něm se v chodbě Rošického stadionu objeví útočník Stanislav Vlček."Pevný nervy, ať vám něco neprovede..." prohodí Jarolím jakoby jen tak."No jo, Standa, to je průserář. Pořád nic, a najednou se vybarvil," pokračuje a nehne ani brvou. "S Libercem odvolá mužstvo ze hřiště - a teď tohle."Vlček neudrží smích. Jarolím vypadá jako starý morous, jenže o to víc vyzní jeho bonmoty. "Vždycky mě složí na zem. Jsem úplně vyřízený, nemám na ty jeho hlášky odpověď," vykládá Vlček s pusou od ucha k uchu.Vtípky na adresu nejcennějšího hráče Slavie jsou obzvlášť vypečené. Je totiž k neuvěření, co se zrovna jemu mohlo přihodit."Byla to docela zakletá doba. Říkal jsem si, že jsem celkem smolař."Z fotbalového gentlemana byl rázem vyvrhel. Záleželo na tom, kdo stál na jeho straně - a kdo na opačné.Pojďte domů!Jednou jsi dole, jednou nahoře. Ta písnička musí znít Vlčkovi v uších. I on na konci dubna poznal na vlastní kůži, že život je jen náhoda.Slávisty tehdy čekal důležitý souboj s libereckým Slovanem. Kapitán mužstva Karel Piták však nemohl nastoupit, dával se dohromady po otřesu mozku. A tak nabídl spoluhráčům kapitánskou pásku. Mužstvo převedl přes atletický tartan na trávník Vlček. "Byl to můj teprve druhý nebo třetí zápas coby kapitána," vzpomíná.Ani ve snu ho nenapadlo, jak bláznivé utkání to bude. A že si pocty vést tým dlouho neužije.Uběhla hodina a atmosféra houstla. Pak rozhodčí Jaroslav Jára zapálil roznětku dynamitu. Muž, kterému nezmizí z tváře zvláštní potměšilý úsměv, vyhnal během dvou minut červenou kartou slávistické obránce Mateje Krajčíka a Anteho Aračiče. Vzápětí dali kluboví šéfové Vladimír Leška a Tomáš Rosen kouči Jarolímovi pokyn, aby odvolal mužstvo ze hřiště. "Pojďte domů!" znělo z tribun, které tah schválily. Jarolím pískl na prsty - a posílal rozpačité hráče do šaten. "Byl to chaos, strašný zmatek," vybavuje si Vlček.On jako kapitán měl přitom Járovi vysvětlovat, co se děje. Jenže sám nevěděl, jak to celé dopadne. Uběhlo dvacet minut, když dostal instrukce od bossů. "Bude se hrát," stačil jen prohodit. "Věděli jsme, že bychom mohli být v krajním případě potrestáni pádem do druhé ligy," říká dnes.Prohrou 1:3 však pro něj duel neskončil. Spíš teprve začal. A nešlo jen o další dlouhé chvíle, které strávil u sudího Járy, jenž dramatické události zanášel do zápisu. Pro jedny odvážný, pro druhé skandální čin rozštěkal psa Kerbera, který stojí tlapou na fotbalových pravidlech a hlídá pořádek. Na disciplinární komisi to slávisté neměli daleko - jen přes ulici. Na Strahově zasedl fotbalový soud.Vlček se před něj postavil teprve podruhé. Jen jednou předtím byl popotahován kvůli červené kartě, to ještě nastupoval za Olomouc.Tentokrát šlo o vážnější věc. A verdikt tomu odpovídal: dva miliony korun pokuty pro klub a osobní tresty pro jednotlivé aktéry. Vlček, nechtěný vůdce »vzpoury«, dostal na rok zákaz výkonu funkce kapitána. "Věděl jsem, že za to, co se stalo, nemůžu. Na rozdíl od toho, co mělo přijít pak," říká Vlček.Ale všeho do času. Slávisté cítili křivdu. V nejhorším se však nadechli k mohutnému finiši. Před posledním kolem trůnili na druhém místě, sbíhaly se jim sliny na lákavé menu: předkolo Ligy mistrů. A Vlček se staral o gólové koření.V závěrečném dějství velkého fotbalového divadla vyrazil tým do Jihlavy. Hráči věděli, že jim nemusí stačit ani výhra. Záleželo na tom, jak si v Liberci povede přímý vyzývatel v boji o stříbrnou příčku z Mladé Boleslavi. Když obránce Miroslav Holeňák zaslechl od fanoušků, že je na severu skóre 2:2, slávistům to vlilo krev do žil. Zápas dohrávali v euforii, protivníka potopili třemi zásahy. Jakmile doběhla poslední vteřina, plácli si na znamení triumfu. "Mysleli jsme, že už nám druhé místo neunikne," vzpomíná Vlček, který dvěma trefami podtrhl číslo 10 na svém střeleckém účtu.Jenže v Liberci se ještě hrálo. A severní vítr je krutý. Z ničeho nic přivál na Vysočinu zdrcující zvěst: boleslavský zabiják Marek Kulič rozhodl o výhře 3:2.Bylo to jako rána kladivem do hlavy. "Cítil jsem strašné zklamání," přibližuje své rozpoložení Vlček. Pocity zmaru ještě znásobil pohled do smutných tváří jihlavských borců, kteří se propadli do druhé ligy. "Viděl jsem tu beznaděj," líčí. Proto ho dopálila blamáž Sparty, kterou pokořila na Letné Plzeň a na úkor Jihlavy v lize zůstala. "Je mi za Spartu hanba. Jestli existuje ten nahoře, tak jí to jednou vrátí," čílil se.Ten nahoře si však pohrál s někým úplně jiným. Buď věděl víc než ti dole nazemi, nebo má o spravedlnosti úplně jiné představy...Životní sezona v prvním koleNásledující dny byly trpké. Do hlavy se Vlčkovi vkrádaly myšlenky zběha. Zmizet. Utéct. Ztratit se co nejdál.Smlouva mu skončila. S nabídkou se ozvala bundesligová Chotěbuz, půdu sondoval i Innsbruck a mistrovský Liberec."Myslel jsem si, že Slavia nevyužije opci a půjdu pryč," netají Vlček.Trenér Jarolím však řekl ne. "Chci, aby zůstal!" vzkázal jasně.Místo toho, aby vyskočil z úmorného kolotoče, dostal Vlček předplatné na další dlouhou jízdu. Cítil, že bude těžko hledat novou motivaci. "Třináct let ty samý šatny," honilo se mu hlavou. "Už potřebuju vyzkoušet něco jiného." Vždyť si z té nekonečné kalvárie odskočil jen na necelý půlrok do Dynama Moskva.Kromě toho netušil, kdo v mužstvu zůstane. "Bál jsem se, že odejde Lukáš Jarolím," vypráví. Trenérův syn dal najevo roztrpčení ze závěru sezony, taky chtěl pryč. "Na naši ligu může chodit jen blázen," čišelo z něj rozhořčení.Pak si však s Vlčkem zavolali. A padla důležitá věta."Nechoď. Zkusíme to..."Slávistický střelec v sobě vyřešil zásadní dilema. "Co teď? Budeš naštvaný, že zůstaneš v týhle lize? Budeš se rok trápit?" ptal se sám sebe."Bylo by to k ničemu. Vždyť za rok přijde další šance," odpověděl si.Proměny si všimla i kanonýrova manželka Zdeňka. "Bylo to na něm znát. Měl zase motivaci, věděl, že bude hrát o přestup ven," líčí.Karta se obrátila zcela, když Vlček vešel do šatny před prvním tréninkem po letní pauze. Nenašel v ní jen Pitáka s Holeňákem. Na své místo se naopak vrátil stoper Martin Latka. "Mužstvo zůstalo pohromadě," těšilo Vlčka. Novou chuť mu dodaly i ty příjemnější stopy po předchozím ligovém ročníku. "Nakoplo mě, jakým stylem jsme vyhrávali," vypráví. "Hergot, když jsme to zvládli předtím, půjde to zase," pomyslel si.Sebedůvěru mu dodávala i vlastní forma. "Cítil jsem se opravdu dobře," ujišťuje. Proto před startem nového ligového ročníku vyřkl odvážnou předpověď."Bude to moje nejlepší sezona," řekl před novináři."A naplnilo se to," bilancuje Vlček téměř po půl roce. "V prvním kole. Dalších osm nic," dodává vzápětí.Pro tenhle příběh klasická zápletka...Smrt Spartě!Vykročení do nové sezony bylo excelentní. Pro Slavii i pro Vlčka. Ten gólem a asistencí přivolal výhru 2:0 nad ostravským Baníkem.Jenže pak jako když utne. Červenobílý tryskáč vyletěl strmě do oblak, kde s ním zacvičila turbulence. Ze zlatých kopaček, které Vlček nazouvá, se míč osmkrát po sobě nedostal do brány. To by leckoho vyvedlo z míry. Natož útočníka se sedmičkou na zádech."Strašně mě to mrzelo, utápěl jsem se v tom," přiznává.Velké série bez gólu, ať už se z nich radují brankáři, nebo z nich smutní kanonýři, obvykle nekončí výstavní trefou, ale třeba i ušmudlaným gólem. Vlčkova historie z řady příliš nevybočila. Trápení ukončila dorážka na Kladně, která znamenala vítězství.Pranic nevadilo, že bylo hubené. Začalo jím období hojnosti. Šest utkání, šest gólů, to byla prvotřídní bilance. "Takovou sérii jsem ještě nezažil," divil se Vlček.Happyend? Ale kdeže. Teprve přichází rafinovaná zápletka."Dařilo se mi, zvedla se mi nálada," ohlíží se Vlček. "Vyhrabal jsem se z fotbalové krize. Ale najednou bum! Dostal jsem prdu a slétl zpátky na zem."Stalo se to na stísněném hřišti v Mladé Boleslavi, kde diváci dýchají hráčům na záda. Slávistům šlo o hodně. Potřebovali stáhnout náskok soupeřů z vrcholu tabulky. Kdyby selhali, zle by to pošramotilo jejich vyhlídky.O to větší blaho se v nich rozlilo, když utkání dohnali k tříbrankové výhře. Co blaho - přímo extáze, při níž jde všechno stranou. "Měli jsme šílenou radost," vrací se ke slastným okamžikům Vlček. "Byli jsme v obrovské euforii."Spolu s ostatními se vydal k rohu stadionu, kde je velebili fanoušci v červenobílých dresech. Hráči si na jejich výzvu sedli na zem a jako malí kluci opakovali slova chorálu, který se nesl z hlediště."Červenobílá!" ozvalo se hromově."Bojová síla!""Slavia! Praha! Hooligans!""Nenávidíme!""Všechny!""Smrt Spartě!"A ještě jednou."Smrt Spartě!""Kdybych tam byl s nimi, možná bych to řval taky," odtuší trenér Jarolím, jehož v té chvíli zaměstnal komentář k zápasu.Chytili slušňáčka...Svéráznou děkovačku Vlček záhy pustil z hlavy. Jenže zanedlouho se na ni musel rozpomenout.Třetí den po zápase našel na mobilu hotový seznam nepřijatých hovorů od redaktora Mladé fronty Dnes. "Bylo jich asi deset. A taky zpráva, že mi chce něco strašně důležitého," vypráví. Když hovor začal, dostal otázku, proč hanobil letitého rivala. Útočník reagoval udiveně. "Tohle jsem vážně křičel? Vůbec o tom nevím," vypadlo z něj. "První moje reakce asi vypadaly zmateně, nevěděl jsem, co se děje," vysvětluje.Svitlo mu až druhý den, kdy na vlastní oči viděl záznam řádění, jenž se objevil na internetu. "Vy průseráři, máte jít na vedení," houkl trenér Jarolím na Vlčka a útočníka Pavla Fořta s obráncem Radkem Dosoudilem. Když nešťastníci dorazili za klubovým bossem Petrem Doležalem, všechno jim došlo.Pravda je, že na Vlčkově tváři se při skandování rozléval vskutku blažený úsměv. "To není možný!" zhrozil se, když sám sebe viděl. "Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, co jsme vyváděli. Vždyť ty pokřiky ani neznám."Obratem zavolal domů. "Bude ostuda," varoval."Slavia má dva průšvihy - a u obou jsi ty," vyslechl si. "Ještě vlezeš dopředu, abys byl vidět."Vlček byl s Fořtem a Dosoudilem zabrán nejlépe. Přitom nebyli zdaleka jediní, kdo si do Sparty rýpl. "Vůbec to nechci zlehčovat, ale když to řeknu s nadsázkou, stačilo, aby kamera zabrala hráče o půl metru dál," kroutí hlavou. Omluvu v tom však nehledal. "V žádném případě nechci a nebudu se za nic a za nikoho schovávat, byla to moje hloupost," oznámil veřejně.Jenže tím se mu neulevilo. Pro jedny to byla upřímná slova kajícníka. Pro druhé vynucené doznání. "Na internetu jsem si dokonce přečetl: Konečně chytli slušňáčka..." říká Vlček.Byla to narážka na to, že má pověst jednoho z nejzpůsobnějších fotbalistů. Netropí skandály, nehádá se s trenéry ani protihráči. Vyjde s každým. Nedělá ze sebe žádnou hvězdu. Když své provinění probíral, hovořil tichým hlasem a klopil oči.I díky tomu, že se pořád usmívá, působí dojmem dobráka. "Jsem takhle vychovaný. Hádat se? Raději se směju. A než abych vzal korunu, někomu ji dám."Přesto o sobě nerad slyší, že je slušňák. "Já se tomu bráním," namítá. "Jsem normální kluk. Taky umím sprostě nadávat."Přesto hraje fér. Proto se mu nelíbilo, když ostravský obránce Pavel Besta pošlapal na Spartě šálu v jejích barvách. Na letenského záložníka Tomáše Sivoka byl zase naštvaný, jak se do Slavie navážel po jednom z derby.Jenže když to připomněl, byl za žalobníčka. Znovu záleželo na tom, jak se kdo na jeho čin díval. "Já se tím přitom nechtěl bránit. Odsoudil jsem sám sebe," tvrdí Vlček.Každé slovo mohlo být hozeným granátem v podivné válce, která hrozila skončit v nejhorším případě distancem a až půlmilionovou pokutou. "Kromě oběšení jsem čekal úplně všechno," přibližuje Vlček své pocity. Valilo se to na něj ze všech stran. "Byl jsem rozklepaný, chtěl jsem si vypnout telefon," dodává."Těch telefonátů a zpráv, to byla síla," přidává Stanislav Vlček starší, fotbalistův táta.Útočníkovi se neustále vracelo, co se vlastně přihodilo. Nebylo mu to jedno. "Nedokážu takové věci hodit za hlavu. Pořád jsem o tom přemýšlel," říká."Není to žádný grázl. Všechno si bere, je to na něm hodně vidět," pokývá hlavou Vlček senior. "Je to stejné, jako když se mu nedaří. To je pak tělo bez duše."Slávistický kanonýr si raději rozmyslel ukazovat se na ulici. Ať už v Praze, nebo v Benešově, kde bydlí. "Trochu víc jsem se rozhlížel," vzpomíná. Když mužstvo vyrazilo na večeři a pak do města, raději jel domů. "Byl jsem připravený přijmout jakýkoli trest. Ale tím nejhorším bylo to, co jsem prožíval," ohlíží se.Na Károlyiho!Kromě kritiků však našel i zastánce. "Snažili jsme se mu pomoct," povídá Zdeňka Vlčková. Na mobilu slávistické opory se objevila jména jejích bývalých trenérů - i třídního učitele Petra Martínka ze školy v Divišově. "Můžu si na tebe vzít číslo?" ptal se, když se naposledy potkali na třídním srazu. "Ozvu se ti. Třeba až se dostanete do Ligy mistrů," ohlásil se dopředu. A taky zavolal - jen při jiné příležitosti...Aby té projížďky na horské dráze nebylo málo, zrovna v té době si na Vlčka po pěti a půl letech vzpomněla reprezentace. Nachystej se na zápas s Dánskem, vzkázal mu kouč Karel Brückner. "To byl balzám," netají Vlček.Jenže pozor. Dějištěm přátelského utkání nebyly Teplice nebo Liberec - ale rudé království na Letné. To byla další pikantní kapitola zamotané story. "Čekal jsem cokoli," připouští třicetiletý forvard. Nakonec však vyvázl se zdravou kůží. "Hlavně že řveš na Spartu - a teď hraješ na Letný," vyslechl si jen. "Předpokládal jsem to horší," oddechl si nový parťák Milana Baroše.Úlevu však okamžitě vystřídalo napětí. Hned druhý den ho čekalo přelíčení u disciplinární komise. "Myslel jsem na to od rána," přiznává. "Nemohl jsem se dočkat, až bude půl čtvrté."Když se ručička hodin posunula na třicet minut po třetí, začal proces. Vlček se jako před půl rokem posadil k dlouhému stolu, v jehož čele sedí šéf disciplinárky Alexander Károlyi. Útočník jen obsadil místo o dvě židle vedle. "Byl jsem nervózní, přál jsem si, ať se to nenatahuje," líčí. Zároveň však brzy získal dojem, že tentokrát projednávání neskončí tvrdým rozsudkem. "Károlyi mě překvapil. Od první minuty jsem cítil, že by to mohlo dopadnout dobře," prostoupila ho naděje.Nakonec vyvázl stejně jako spoluhráči i klub bez postihu. Komise jen uložila povinnost poslat na Spartu písemnou omluvu.Ve stojanu na víno, který se tyčí v obýváku bytu nedaleko Masarykova náměstí v Benešově, od té doby chybí jedna láhev."Nejsme žádní vinaři, ale jednu jsme otevřeli," usmívá se Vlček."Na Károlyiho!" rozlehlo se pokojem, jak o sebe břinkly dvě skleničky.Derby na svatběVálečná sekera skončila hluboko pod zemí. Na fotbalové frontě klid.Debaty na čas utichly i v továrně na motocykly na kraji Divišova, kde Vlček vyrůstal."Táhlo se to dlouho," povídá Vlček starší. "Hlavní je, že se to vyřešilo rozumně," oddychne si."Tak. Probírali jsme to na dílně, máme tam po každém kole diskusní kroužek. Tyhle věci přece k fotbalu patří," ozve se po jeho boku. To přišel před závoru podniku kanonýrův strýc Jaroslav.Právě pronesl jednu z mála vážných vět. Jinak je to hotový automat na vtipy, ani do něj nemusíte házet korunu. "Když ho posloucháte, bolí vás bránice," chechtá se Vlček.Jsou to paradoxy. Strejda Jaroslav drží se svým bratrem nad hlavou sparťanský prapor. "Standa je taky sparťan. Vždyť má červenou krev," útočí na slávistického odrodilce. "Jen ho řízněte, bílá mu nepoteče!" hlaholí.»Ztracený synovec« se během povinné školní docházky nakrátko objevil na Letné, ale ve Spartě nezakotvil. Před dvěma lety naopak doplul do přístavu, kde kotví nepřátelská flotila. "To byl poprask," utrousí Jaroslav Vlček. "Ještěže z něj brzy bude Němec," naráží na možný přestup."Museli jsme se s tím smířit. Fandíme Spartě - a jemu," přidá fotbalistův táta.Jenže co když přijde derby? To je přece ukázkový konflikt zájmů! "Štve nás, že nám dává góly," láteří naoko Jaroslav Vlček. "Příště půjde před derby na stavbu a bude vozit v kolečku beton," vyhrožuje.Trefa v nejsledovanějším zápase ligy přitom sparťany v rodině něco stojí. "Za každý gól dávám flaštičku," povídá Stanislav Vlček senior. "Jenže to by se prodražilo, tak je to ob gól," glosuje brácha Jaroslav. "Stejně jsme furt ožralí," mávne rukou s vážnou tváří.Slovní přestřelky neznají poločas. Kdo vyhraje titul? "Sparta, to je jasný," povídá bez zaváhání Jaroslav Vlček. "Až vyhrajeme pohár, bude z něho pít šampaňské," kontruje synovec.Na hecování došlo i během svatby, kterou v Divišově strojila útočníkova sestra. Rodina Vlčkova vyrazila ve sparťanských a slávistických dresech s velkou vlajkou a šálami podle svého vyznání. Včetně maminky nevěsty. "Strana ženicha na nás jenom zírala," směje se pilíř Slavie."Mě nutili políbit hvězdu," ošívá se strýc. Potupnému aktu se hodlal vyhnout tím, že si přes hlavu přehodil prostěradlo. Pomsta měla být sladká - ďábelský plán zněl: opít nejlepšího kanonýra ligy v souboji s bratrem ženicha a navléct ho do sparťanského dresu. Jenže oběť se držela. "Stálo nás to dva litry, ale Standa držel formu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dobrej

(PetrFleischmann, 4. 11. 2009 14:33)

cau

Zajímavý...

(PoKy, 4. 11. 2007 2:34)

Moc pěknej článek, plný vzpomínek. I v tý Boleslavi jsem byl... Ale mám dojem, že to je převzatý. Nepletu se? Měl bys sem hodit zdroj ;-)